Asi neexistuje téma, které by více rozdělovalo rodiče: kdy je ten správný čas, aby se o sebe dítě začalo starat samo? Někteří mladí lidé odcházejí na vysokou do jiného města ještě před svými dvacátými narozeninami, jiný se vystěhují v první čtvrtstoletí svého života, ale přibývá i těch, kdo s rodiči bydlí i přesto, že už jim zblízka mávají tři křížky. Všechna tato řešení mají svá pro i proti

·         Raný start může být terapie šokem, ale hodně lidem to prospívá. Pokud se vaše dítě odstěhuje do vlastního velmi brzy, dá se čekat, že prvních pár let prožije v dost bojových podmínkách. I pokud jezdí na víkendy domů, tak buďte připraveni na to, že jeho pokoj nebo byt budou křížencem squattu, uměleckého ateliéru a skládky. Na druhou stranu, je to opravdová škola života. Mladý člověk se rychle naučí se starat sám o sebe, snad se naučí i trochu vařit nebo domluvit se s domácím. Pokud si navíc na nájem přivydělává, rychle pozná, jaký je to boj snažit se žonglovat práci, školu a zábavu.

·         Začátek na pohodu, neboli když se dítě vystěhuje okolo pětadvacátého roku života, je stále ještě asi nejčastější model. Pro většinu potomků tento moment nastává ve chvíli, kdy se ocitnou v prvním vážném vztahu a zjistí, že život s rodiči má své nevýhody. Pozdější start má tu výhodu, že většinou už vypouštíte z hnízda někoho, kdo dokáže byt udržet alespoň trochu v pořádku, a kdo vám nebude volat uprostřed noci jakže se zapíná pračka a co že je to ten hasák.

·         Pozdní start patří hlavně těm, kdo si chtějí nejdříve našetřit, než se do něčeho vrhnou. Tito lidé nestojí o laciné, nekvalitní podnájmy, když mohou v klidu dál bydlet s rodinou a naspořit si na vlastní. Tito lidé nemusejí být nutně mamánci, často se o sebe v klidu dokáží postarat, ale nemají potřebu se do něčeho hnát. Na druhou stranu, někteří tito lidé se skutečně nechtějí pustit máminy sukně.