·         Malá kina mají svého genia loci a svou historii. Velké komplexy se z principu staví tak, aby se podobaly jeden druhému, a návštěvník dlouho nebloudil, a neztrácel čas hledáním sálů, sedadel, a tak dále. Každé malé kino je ale unikát. BIO OKO v Praze má třeba hlediště sestavené ze všech možných druhů židlí, historie kina Lucerna zase zasahuje hluboko do první republiky. Když vejdete, dýchne na vás duch starých časů, který velká kina, i když hlavně díky fungující klimatizaci, nenabídnou.

·         Malá kina málokdy působí opuštěně. Asi každý z nás zažil situaci, kdy vyrazil na dopolední promítání nebo na film, který už všichni viděli, a seděl sám v moři sedaček. Pokud přijde deset lidí do kina, co má kapacitu sto sedadel, nepřipadáte si sami. Pokud stejných deset lidí přijde do trojnásobného sálu, člověk by se až sám bál. A NIKDO nechce sedět sám při sledování Paranormal Activity.

·         Trochu jiná nabídka, třeba pro rodiče s dětmi nebo pro pamětníky. Vaše babička si asi v běžné nabídce multiplexu moc nevybere, a pro vaše dítě je v nabídce asi tak milióntá prefabrikovaná, řvavě barevná pohádka s uječenými hlavními hrdiny. Pokud chcete něco jiného, tak jsou malá kina právě tím místem, kde se asi uchytíte spíš. Tyto podniky dokonce často pořádají filmové přehlídky zaměřené na méně běžné snímky.

·         Podporujete nezávislé filmaře, nepřispíváte milionáři na čtvrtou vilu. Pokud vyrazíte na malý, nezávislý snímek do komorního biografu, přispíváte svými penězi konkrétním lidem. Díky vám tak někdo tento měsíc zaplatí nájem, opraví auto nebo třeba zaplatí svým dětem školu v přírodě. A to je rozhodně lepší než přispívat magnátovi na nové Maseratti nebo druhou jachtu.  A to už vůbec nemluvíme o tom, že i většina těchto velikánů, které zná dneska celý svět, začínala právě takhle, v malém kině pro pár nadšenců.