Nejtěžší situace je v potravinářství. České regule jsou přísné, zejména pokud jde o prostory, ve kterých se jídlo vyrábí. Nikdo netvrdí, že bychom měli povolit komukoli vyrábět cokoli a kdekoli se mu zamane, ale situace je v současnosti taková, že v podstatě musíte mít plně vybavenou provozovnu ještě předtím, než vůbec začnete něco vyrábět a prodávat. To je investice v řádech MINIMÁLNĚ desítek tisíc korun, ještě předtím, než něco prodáte. Tedy nemáte vůbec žádnou šanci si zkusit, jestli váš byznys model bude fungovat, jestli vám cena pokryje náklady a jestli je o váš produkt vlastně zájem. V tomto bychom se mohli inspirovat Velkou Británií, kde mají začínající podnikatelé ochrannou lhůtu několika měsíců, kdy mohou prodávat, a zároveň mají čas si dát věci do pořádku. A podobná „zkušební“ lhůta by se mohla uplatnit i jinde.

Další překážkou je jazyk. Český trh je relativně malý, takže pokud chce firma uspět, musí dříve či později expandovat do zahraničí. K tomu je potřeba poměrně pokročilá znalost cizího jazyka, včetně obchodní terminologie. Ta se ale na školách běžně neučí, takže buďto je potřeba najmout dalšího člověka, jehož jedinou funkcí bude komunikace se zahraničními dodavateli a partnery, anebo musí ten, kdo chce uspět, strávit hodně času studiem. S tím se nedá nic moc dělat, ale české školy by mohly budoucí podnikatele na jejich dráhu připravit třeba tak, že jim nabídnout možnost naučit se podnikatelský cizí jazyk už na střední škole.

Poslední překážkou, samozřejmě nejkontroverznější, je elektronická evidence tržeb. Ta přidělává vrásky i stávajícím podnikatelům, a pro mnoho nováčků je dostatečným důvodem, proč se do byznysu vůbec nepouštět. EET je stále tak trochu ve fázi testování, takže se dá čekat, že nějaké úpravy ještě proběhnou, ale minimálně drobní podnikatelé by rozhodně měli dostat nějaké úlevy.